Literární soutěž - Libor Janásek

Velký úspěch Libora Janáska – 3. místo v celostátní literární soutěži

Libor Janásek ze 7. třídy projevil další ze svých talentů, tentokrát ohromným úspěchem v celostátní literární soutěži v rámci kampaně Rosteme s knihou na téma „V koho nebo v co byste se chtěli proměnit“. Svým příběhem o proměně zaujal odbornou porotu natolik, že ho v obrovské konkurenci (asi 1200 zaslaných příspěvků) vybrala mezi 10 nejlepších prací v jeho kategorii (žáci 2. stupně) a pozvala ho na slavnostní vyhlášení, které proběhlo na mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha v pátek 24. 5. 2024. Teprve zde herec a moderátor Lukáš Hejlík odhalil konečné pořadí výherců. Hned na úvod poděkoval, že se zapojili soutěžící ze všech koutů naší republiky, například i z Města Libavé, kde to prý také zná ze svých cest a společně jsme představili Libavou všem přítomným. Potom už jsme s napětím naslouchali vyhlášení jednotlivých umístění od desátého po první místo. Libor se ve své kategorii dočkal nádherného 3. místa. Všichni autoři vítězných prací byli odměněni diplomem a zajímavými cenami. Na závěr se vyfotili i s moderátorem Lukášem Hejlíkem.

V příloze zveřejňujeme Liborovu vítěznou práci.

Text práce:

Čím bys chtěl být?

Když mi tuto otázku položil můj kámoš, má odpověď byla jednoznačná – kočka. Někteří z vás si teď asi ťukají na čelo a říkají: „Proč zrovna kočka?“ Nechte mě vám to vysvětlit.

1) Nemusíte vůbec nic dělat (jenom pít, jíst a vylučovat).

2) Cokoli rozbijete, za vás uklidí i zaplatí někdo jiný.

3) Žádná škola, to je jasné jako facka.

4) Když máte hlad, stačí zamňoukat a váš živitel přihopká hnedka s obědem.

5) Máte pohodlný pelíšek, ze kterého se nemusíte zvedat (protože jako pohodlná a chytrá kočka či kocour si živitele vycvičíte, aby vám dával veškeré jídlo až do postele).

6) Nemusíte ani umývat nádobí, ani sekat dřevo, ani vysávat, prostě nic, protože všechno za vás odedře váš člověčí sluha, takže máte spokojený život.

Jistě by se našlo více důvodů, proč se stát kočkou, ale ten den už jsem byl utahaný asi jako stoletá paní, když se doplazí do střešního apartmá, a už jsem se těšil, jak si schrupnu. Pamatuji si, že jsem si ještě před úplným odpadnutím řekl: „Být tak kocourem, to by byl život!“ Pak už jsem zavřel oči a nechal si zdát poslední normální sen před tou tragédií.

Druhý den ráno mě vzbudil řev nějakého psa, nebo co to bylo, na chvilku jsem si myslel, že mě unesli nějací cirkusáci, protože jim došli šašci, a teď mě drží někde vedle psího kotce. Ukázalo se ale, že by tohle v porovnání s tou děsivou pravdou bylo milosrdenství. Pak, když jsem otevřel oči, zůstal jsem v němém úžasu. Nebyl to cirkus, byl to útulek na okraji Přerova (jak se pak ukázalo), kam dávali zatoulaná zvířata. To jsem ale pořád nechápal, proč jsem tady já? Podíval jsem se do dlaní, jak to dělám v podobných situacích, kdy nevím, co mám dělat, a tehdy jsem to uviděl. Místo mých dlaní tam byly polštářky, místo prstů drápky a celkově byly mé paže, nebo spíše pažičky, pokryty černou srstí. Chtěl jsem zakřičet něco ve stylu: „Ne, to nejsem já, já se jmenuju Libor, je mi čtrnáct, hraju na dva hudební nástroje, dělám si ze spousty věcí srandu, ale rozhodně nejsem nějakej zablešenej černej kocour, uvězněnej v útulku!“ Místo toho se ale ozvalo pouhopouhé několikanásobné „mňau“.

Hnedka po mém zařvání se ke mně doplazil nějakej chlápek, no víte, od pohledu chytač koček. Abych to rozvedl: nečesanej, nemytej, zrzek, každej zub na jinou světovou stranu, divný oblečení, a ještě divnější jizva na pravým oku. „To tys´ tady tak řval?“ promluvil na mě nečekaně vlídným tónem. Najednou jsem toho zdánlivého chuligána viděl v úplně jiném světle a zjistil jsem, že není zlej, jen mu osud nedal prostředky, aby vypadal trochu reprezentativně. „Tady máš,“ řekl on (později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Kamil) a podal mi misku naplněnou až po okraj mlékem s nějakým rozmočeným pečivem. Cítil jsem se jako v sedmém nebi. Připouštím, že je to podezřelé, když se z vás za daných okolností stane černý kocour s bílou skvrnou na krku a jste šokovaný, vyvádíte jako čert a uklidní vás divně vyhlížející chlápek s miskou plnou mléka a rozmočených rohlíků.

Pak jsem se na chvíli natáhnul a přemýšlel, co se asi děje u nás doma. „Hej, proč tak vyvádíš? Myslela jsem, že sis tu už na zdejší poměry zvykl,“ ozvalo se za mnou. „A ty jsi zase kdo?“ otočil jsem se a uviděl jednu perskou kočku, jak se na mě udiveně dívá. „Beáta,“ zněla odpověď, „přišli jsme sem společně, předtím jsme žili u jedné bohatší rodiny, ale jak umřela ta lady, vyhodili nás, pamatuješ?“ „Jak to, že s tebou mluvím?“ nechápal jsem. „No, jak asi kočky mezi sebou komunikují, jako lidé či jiná zvířata. Nevypil jsi prošlý mlíko?“ strachovala se. „Ne!“ odsekl jsem a na Beátu jsem prskl. „No tak se neurážej, Uhle,“ protočila oči v sloup. „Uhle?“ nechápal jsem. „Panenko skákavá, ty máš asi roztroušenou sklerózu, že si nepamatuješ ani svoje jméno, jseš úplně vyměněnej.“ „Jo, to máš pravdu.“ „Co to zase meleš?“ nechápala. A tak jsem jí řekl, jak se to všechno semlelo. U mých bodů, jak je býti kočkou jednosměrná výhoda, se jenom uchechtla a poznamenala: „Pokud by tvá hypotéza byla správná, neseděla bych teď tady.“ Ale jinak poslouchala velice pozorně.

„Nevíš, co by se dalo udělat?“ zeptal jsem se. „No, pokud to správně chápu," přemýšlela Beáta, „vychválil jsi život kočky a stal ses kočkou. Co kdybys vychválil život člověka? Třeba by ses stal člověkem.“ „Dík, Beáto, jsi ta nejlepší perská kočka na světě!“ „Ale, není za co!“ Po chvilce dodala: „Ale mohl bys mi splnit jedno přání.“ „Předem je splněno,“ ujistil jsem ji. „Mohl bys mě a Uhla dostat z útulku?“ zeptala se nesměle. „Jasně, mamka vždycky chtěla kočku a já jí dám hned dvě!“

A světe div se, vyšlo to. Ráno mě nevzbudil puch kočičího trusu a vřískot hafanů, ale zvuk mého starého budíku, který jsem hodně dlouho nesnášel. Dnes mi to ale přišlo jako rajská hudba. Asi se ještě ptáte, zda jsem splnil svůj slib? Můžu vám s hrdostí oznámit, že ano a Beáta i s Uhlem jsou novými přírůstky naší rodiny. Občas, když mám zase ty řeči o tom, jak si kočky jenom lenoší a nemají trable v životě, podívá se na mě Beáta a má takový ten všeříkající pohled, který mi připomene, že pokud nezmlknu, tak se můžu co nejdřív těšit zase na návštěvu v útulku. Ovšem tam mě už nikdy nikdo nedostane. Konec konců jedna kastrace za život (i když v cizím těle) bohatě stačí.

Zobrazení: Alba | Podle data